Zůstaň sám sebou

Z kuchyně se line báječná vůně. „ Už se to nese,“ pomyslím si, když vidím Vaška, jak nese talíře na stůl. S velkou chutí usednu a pousměji se nad jídlem. Domácí hranolky, mexická zelenina a můj oblíbený hermelín. Popřejeme si dobrou chuť a hurá na to. Nabírám první sousto, už už si ho dávám do pusy, když uslyším z ložnice pláč. Alex se probudil. Dobrá tedy, jídlo počká. Donesu našeho půlročního synka a položím ho na koberec.

„Chvilku si hraj, jen co se najím, budu se ti věnovat,“ řeknu a s potěšením se vrhnu k jídlu.

Ale ono ne, opět se šíleně rozpláče. Mé srdce volá k němu, ale zápasím s hladem a obrovskou chutí už se konečně najíst. Vstanu a jdu opět k němu. V náručí se uklidňuje. Já však začínám být nervní. Do vypjaté atmosféry muž dodává,  svými rýpavými poznámkami, třešničku na dortu.

„Nejdřív Alex a pak všechno ostatní.“

Podívám se na něj a pak na Alexe. Jasně, už je to zase tady. Debata o tom, že děti pláčou. Plakající děti jsou normální. Držím svého synka v náručí a vzpomenu si na porod. Na okamžik, který pro mě tolik znamenal, na to, jak jsem poslechla všechny okolo a ne svou intuici, na to, jak se z báječného porodu doma stala noční můra v nemocnici. Od té doby jsem udělala ve svém životě razantní změnu. Od té chvíle vím, že budu poslouchat sama sebe.  Poslechnu tedy to, co říká mé srdce. Vždyť přece jednám z lásky.

Když si uvážu Alexe do šátku, přestává plakat a já se konečně můžu najíst. Po jídle si promluvíme s Vaškem a on s úsměvem chápe mé potřeby a podporuje mě v mém rozhodnutí.

A proč Vám to všechno píšu? Občas můžete mít stejný pocit jako já. Pocit, že jsme v tom, co chceme a děláme, na světě sami. Že stojíme proti zaběhnutým systémům, které nás viklají k tomu sklapnout uši a vrátit se do proudu. Skrze článek Vám chci dát odvahu udělat to přesně tak, jak cítíte, tak, jak víte ve svém vnitru, že je to správně, protože nakonec se vždycky ukáže, že to je ta správná cesta.