Televize

Uf, ráno se probouzím s kocovinou. No no, maminka si vyšla ven a už to nezvládá. Hlavou mi probíhá věta „už niky nebudu pít, už nikdy!“ Měla jsem pořádný důvod. Rozlučka se jménem, oslava ženskosti a toho, že se mi plní sen a jsem nevěsta, ale přece, tělo můj důvod nebere v potaz a dává mi pořádně za vyučenou.

Celá unavená si sedám u mých rodičů na gauč. Áááá televize, co kdybych si jí na chvilku pustila a odpočinula si u ní? Dlouho jsem jí neviděla, třeba tam bude něco zajímavého.

Pohodlně se posadím, přiložím Alexíka k prsu a zmáčknu ten svítivě červený knoflík.

Zrovna dávají „Kdo pak to mluví“. To bude zajímavé, říkám si. Mateřství, to mi bude blízké.

Po chvilce koukání a po přestávce s reklamami si uvědomuji, jak je televize mocným nástrojem.

Vnímáte to také? Jak často na ní koukáte? Jaké vzorce z ní přebíráte?

Cítím, jak se mi každý obraz vrývá do podvědomí, jak naciťuji a prožívám příběh, který se odehrává, jak se učím skrze televizi komunikovat. Vidím, jak hlavní hrdinové reagují na určité situace a mám chuť reagovat podobně.

Vzpomněla jsem si, že když jsem před pár lety bydlela s rodičema, koukala jsem na ni každý den. Večerní programy tvořily hlavně detektivky. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát to tak bylo. Na denním pořádku bylo dívat se na vraždu, znásilnění nebo loupež. Vzpomněla jsem si, že jsem se tenkrát hodně bála. Svět okolo mě se mi zdál nebezpečný. Dokonce jsem se bála jít i sama na záchod, nebo do postele, měla jsem pocit, že na mě někde číhá vrah, nebo násilník.

Od té doby co na tyto pořady nekoukám, můj život jen kvete. Neříkám, že je to jen tím, intenzivně na sobě pracuji, ale stejně jsem si díky nedělní chvilce uvědomila, jakou má televize moc a jak nás utváří.

Samozřejmě, že když na ní koukáte často, jste vůči ní lehce imunní. Ale stejně, zkuste vypozorovat, jak se při sledování cítíte. V jaké pozici je vaše tělo, když kouká na zprávy, když sleduje komedii, nebo horor. Jak se cítíte druhý den? Jak vám je? A jak vám bude, když si televizi nepustíte třeba týden.

Teď si představte, jak televize dokáže ovlivnit vaše děti. Dítě které je čisté, vnímá vše jako pravdu, chcete, aby se dívalo na násilné pohádky? Když jsem si na chvilku pustila dětský program, byla jsem s hrůzou překvapená, jaké pohádky vysílají. Ucítila jsem velkou potřebu změny těchto programů a silný pocit, že to co tvoříme, tvoříme správně. Transformační pohádky mají své silné, lásky plné a léčivé poslání.

Mé poselství na závěr? Přemýšlejte a vnímejte svět okolo sebe svýma očima, zkuste žít bez televizního násilí a znásilňování. Vybírejte si lásky plné pořady. Uvědomte si, že i když máte televizi puštěnou jako zvukovou kulisu, vaše podvědomí to stejně slyší. Vše to vstřebává. Na co myslíte nebo na co koukáte, to tvoříte, tím jste…

S láskou a radostí

Vaše Kačka

Autorka knihy „Astrálek a planeta Moudrosti“ a dalších transformačních záležitostí