Pokračování pohádky o Astrálkovi je tu! Mrkněte se 

Od bez plenkové metody k papírovým plenám

Jednou jsme se s mým manželem Vaškem byli projít ve Stromovce a hned na jejím začátku jsme uslyšeli příjemnou hudbu linoucí se ze dvora opodál. Blíž nás také přilákala půvabná vůně. Naše prázdné žaludky rozhodli za nás. „ Jdeme se podívat, co se za tím plotem odehrává.“ Rozhodl Vašek.  K našemu milému překvapení to byl veganský festival. Dali jsme si něco dobrého a procházeli stánky, až jsme narazili na stánek s látkovými plenkami. Dlouho jsem je prohlížela a přemýšlela, jaké variace našemu drobečkovi, který čeká v bříšku, pořídím. Když mě z mých myšlenek vytrhla paní od vedlejšího stánku. „Pleny jsou fajn, ale nejlepší je stejně bezplenková metoda.“ „Bezplenková metoda?“ Divila jsem se. „To už je trochu moc, jsem alternativní, přírodní žena, ale aby mé dítě běhalo nahaté a čůralo všude možně, to snad ne.“ Běhaly mi myšlenky hlavou.

Milá a trochu striktní dáma neváhala a pustila se se mnou do rozhovoru. „ No ano, bez plenková metoda je super. Já když vidím, ty roční děti jak běhají na hřišti s těmi plenami, tak je mi těžko. Vždyť se dítě dokáže naučit tak rychle na nočník a plínky téměř nepotřebuje.“ Když jsem pominula svůj první negativní postoj a zaposlouchala se do jejího vyprávění, uznala jsem, že na tom něco bude. Nedalo mi to a půjčila jsem si v knihovně knížku a ještě před porodem absolvovala kurz. Byla jsem nadšená a všude jsem tuhle myšlenku šířila. Upřímně byla jsem asi taky dost otravná, hlavně mámu jsem pořád přesvědčovala, jak je to skvělé a že nechápu, proč to s námi nedělali. Vždyť se to zdá být tak jednoduché. Maminka je s miminkem v neustálém napojení a postupně vypozoruje, kdy se mu chce na wc, naučí ho lehké signály a pak ho jednoduše nosí na nočník. No a když se cestuje, tak se vymyslí trasa se zastávkami na záchod, různé stromy, keře atd… Byla jsem toho plná. Nemohla jsem se dočkat, až porodím a hned to vyzkouším v praxi. Připadalo mi to dokonalé a hlavně nejvíce šetrné k přírodě a levné. Každopádně jsem, ale i tak pořídila látkové pleny. Papírových plen jsem se až bála, připadalo mi šílené něco takového používat.

Přišel den D. Den, kdy se narodil Alex. První týdny po porodu jsem nemohla chodit, sedět, spát, téměř nic. Byla jsem ráda, že žiju a postupně jsem se seznamovala s novým tvorem. Látkové pleny fungovali parádně. Sice se neustále vyměňovaly, praly, žehlily, ale nevadilo mi to. Měla jsem báječný pocit, že chráním Matku Zemi a jsem s ní co nejvíce v souladu. Jen co jsem se zotavila, začala jsem chodit s Alexíkem na umyvadlo. Vypozorovala jsem, kdy čůrá a zkoušela jsem ho dávat nad umyvadlo a učit ho na zvuk „čččč“. Z každého povedeného pokusu jsem měla nesmírnou radost. Byla jsem trochu frustrovaná z toho, že nemůžu přispívat do rodinného rozpočtu, tak jsem chtěla být alespoň co nejvíce úsporná a každý den jsem hlásila svému muži, kolik plen jsme ušetřily.

Ale nebylo to vůbec snadné. Naopak. Vůbec nám to nešlo. Alex čůral, kdy chtěl, a když jsem chtěla já, aby čůral, nešlo to. Žádné zvláštní znaky při čůrání neprojevoval a o kakání už nemluvím vůbec. Byla jsem unavená a přistihla jsem se, že nedělám nic jiného než že řeším čůrání a kakání a už mě to přestávalo bavit. Chtěla jsem svoje zájmy rozšířit, začít žít jinak. Nejsem hold maminka na plný úvazek a být doma mě prostě nebaví. Nevzdávala jsem to úplně, snažila jsem se ještě párkrát zkoušet, ale jednoho dne mi došly nervy. Po téměř roce jsem byla unavená, naštvaná a zklamaná zároveň. Dala jsem za pravdu své úžasné mamince a se skleslou hlavou jsem pokračovala v látkových plenách. Když byl Alexovi rok, vzpomněla jsem si na tu paní ze Stromovky. Kdyby viděla teď Alexe, jak tu běhá s plínkou, asi by mě rychle odsoudila. Přiznám se, že jsem se bála, abych jí nepotkala. Bylo na čase, abych šla dál. Abych se s tím vyrovnala, přijala to, že tahle metoda pro nás prostě není a že nejsem tak úžasná bio žena jak bych si přála. Trochu mě těšilo, že v knížce a na kurzu říkali, že se tohle může stát a že si z toho nemáme nic dělat. Bylo to příjemné, ale zároveň pro mě velmi těžké. Utkat se se svým egem.

Pořád jsem pokračovala v látkových plenách, které už jsem trochu střídala s papírovými. Chtěla jsem více času trávit venku, a co si budeme namlouvat, už tak jsem sebou tahala spousty věcí na víc a ještě se vláčet se smradlavými, těžkými látkovými plenami. Začala jsem víc objevovat, kdo vlastně jsem.  Hluboko v sobě jsem vnímala, že já nejsem asi dokonalá maminka, jakou jsem si přála být. Cítila jsem, že Alexe miluji a jsem s ním ráda, ale že není moje jediná náplň do života. Vnímala jsem, že potřebuji víc k tomu, abych byla šťastná. Připadala jsem si tak sama. Chtěla jsem se zapojit do nějakého klubu matek, ale cítila jsem, že mě to vlastně vůbec neláká. Chtěla jsem být zase svobodná, pracovat a dělat to, co mě baví, a už jsem nechtěla řešit čůrání a kakání. Nakonec jsem podlehla své vášni a tomu kým jsem. Když byly Alexovi tři měsíce, už jsem pravidelně chodila na jógu a v jeho roce jsem začala chodit do školy. Seznámila jsem se se svou báječnou kamarádkou Věrkou, se kterou to máme podobě a začali jsme spolu podnikat. Kluci si hrají a my pracujeme. Stejně tak to máme i s Astrálkem. Alex je přítomen téměř u většiny toho co dělám, ale také si díky široké rodině, která ho miluje a ráda hlídá, dopřávám dost času sama pro sebe. Zjistila jsem, že když uspokojím sama sebe, jsem pak víc trpělivá s Alexíkem a co víc, baví mě s ním být, baví mě si s ním hrát. Není to vždy tak růžové, teď mu jsou dva a kousek a mě připadá, že je to zatím nejvíc náročné období. A plíny? Potom, co začal víc jíst a kadí už normální hovínka, tak jsem plně přešla na papírové pleny. Uspokojuje mě, že jsou NATURE a vyráběné s ohledem na ekologii. Rozhodla jsem se, že mu budu plně důvěřovat a nechám ho, ať o svém těle rozhodne sám. Počkám, až bude plně připraven a potom to doufejme, půjde hladce. Násilné metody mi nikdy nepřipadaly dobré. Je to možná i lenost, ale zároveň to v srdci cítím.

Tam kde jsem nechtěla být, tak tam jsem. Jsem tam, ale hrdě a plně přijatá. To víte, moje rodina a přátelé mají neustále tendence mi do způsobu výchovy kecat. Zdá se jim, že bych to měla dělat jinak, podle nich, lépe, ale já se jen tiše usmívám. Někdy také vybouchnu a mám toho dost, ale potom se zase vrátím k sobě a usmívám se. To co se zdá být tak jednoduché moudro, každý den v praxi používám a vracím se k němu a neustále se ho učím žít. „Měj se ráda, taková jaká jsi a takovou se přijmi.“

Je lehké někoho odsuzovat, říkat, jak by co měl dělat. Mnohem těžší je ale přijmout své okolí, takové jaké je a to se nám dělá velmi těžce, pokud nepřijímáme sami sebe. No jo, ale jak se přijmout? Jak být stoprocentně v souladu s tím kdo jsem? Na to najdeme odpověď v různých podobách…:-)

Kateřina Bromová
Jsem žena, člověk, jemná bytost. Baví mě žít hru života. Baví mě se každý den učit a rozvíjet se k větší moudrosti a hlavně k radosti. Píšu transformační pohádky pro děti a rodiče. Pohádky, které vnáší mezi nás více lásky. Baví mě inspirovat lidi skrze mou tvorbu. Pro více informací o tom co dělám, se podívejte na www.astralek.cz
Komentáře