Astrálek a planeta Země

     „Tak se půjdeme zeptat“, razantně a sebejistě rozhodl Augusto.
Alfonso svého kamaráda vždy obdivoval právě pro jeho odhodlání. Byl úplně jiný než on. Tolik sebejistý a vždy na sebe dokázal strhnout pozornost a dobře pobavit partu. Chodili spolu do školy a už dlouho se dobře znali.
     „Ahoj, co tady provádíte?“, přistoupil Augusto do kruhu trochu neomaleně.
Albus už zase pocítil nejistotu, ale potom si uvědomil, že se opravdu není čeho bát. Matka Země cítila jejich příchod už delší dobu a byla ráda, že se k nim přidají i lidé, jelikož věděla, že ti tohle potřebují nejvíce. Byli totiž strachem celý prolezlí.
     Pánové ale zatím vůbec netušili, co se bude dít a už vůbec je nenapadlo, že tohle setkání pro ně může být velkým životním zlomem.
     „Vítejte Alfonso a Augusto, budeme pracovat se strachem, posaďte se a přidejte se k nám“, pozvala je Země vlídně do kruhu.
      „Jak znáš naše jména? To je divný, co jste zač?“, polekal se Augusto.
    „Já jsem duchem planety, kterou obýváš. Momentálně jsem na cestě v lidském těle“, odpověděla po pravdě klidným hlasem Terra.
    Augusto byl poměrně přízemní člověk a nevěřil na nic jiného, než hmotu. Proto mu slova matky Země připadala opravdu bláznivá. Zároveň ale v její přítomnosti cítil cosi zvláštního, co upoutalo jeho pozornost a při čemž vnitřně tušil, že má pravdu, i když se něčemu tak bláznivému rozumově bránil.
Alfonsa oproti tomu vždy zajímaly jevy mezi nebem a zemí a vždy si přál potkat nějaké bytosti z jiných planet. Tajně doma sledoval různé dokumenty, ale bál se o tom s kýmkoliv bavit, aby ho neměli za blázna. Proto se ihned zastavil, když Matku Zemi, Elfínu, Albuse a Samuela uviděl. Cítil z nich něco zvláštního, co ho přitahovalo.
     „Pracovat se strachem? Já se ničeho moc nebojím, to asi nebude nic pro mě“, dělal ramena Augusto.
Matka Země měla dar jasnozřivosti, dokázala se napojit na Augustovu duši a číst v její historii. Moc dobře tedy poznala, že z Augusta mluví ego, za kterým se ukrývá strach. Také věděla, že většinou ti, co jsou nejvíce hluční a jsou nejvíce vidět, v sobě nosí nějaká těžká zranění.
Během vteřiny si načetla jeho život a uviděla velkou bolest v jeho dětství. Jako malého ho totiž tatínek surově bil a slovně shazoval. Zároveň mu často tloukl do hlavy, že chlapi nepláčou a nic je nebolí. Augusto tomu nakonec sám uvěřil a všechny smutky v sobě uzavřel. Proto se každému později snažil za všech okolností dokázat, že je dost dobrý a silný.
     „Bát se je naprosto v pořádku a navíc přirozené, i když ti tatínek říkal, že není. Muži se mohou bát stejně tak, jako ženy. Také si mohou stejně tak poplakat. Věděl jsi to?“, obrátila se matka k Augustovi. Věděla naprosto přesně, co říci, aby se dotkla jeho srdce. Jen co to dořekla, začal Augusto plakat. Sedl si k nim na zem a díky energii Matky Země a Elfíny, kterou ho obalily, láskou a léčivou energií, se z něj vyvalily tak dlouho nashromážděné emoce.
     Alfonso svého kamaráda takhle ještě nikdy neviděl. Posadil se k němu a intuitivně ho poplácal po ramenou. Seděli v tichu a oba dva současně cítili silnou lásku. Takovou lásku, jakou nikdy před tím nepoznali. Byla to láska Matky Země, která k nám začne proudit ve chvíli, kdy se jí s plnou důvěrou otevřeme.
„Já nemám slov, nechápu, co se to děje. Chtěl bych vás nařknout z bláznovství, ale nemůžu. Cítím se dobře a mám pocit, že vám mohu věřit, i když vím, jak je tohle všechno šílené. Vůbec mě neznáte, a přesto říkáte věci z mého života. Mám pocit, jako bych se probudil z dlouhého spánku.“ Když teď Augusto mluvil, jeho hlas byl klidný, pravdivý a moudrý.
     „Vnímám, že je čas na meditaci, pojďme si zavřít oči a pozorovat svůj dech.“
     „Konečně můžeme začít“, poušklíbl se Albus.
   „Vnímejte svůj dech. Nádech a výdech a buďte svou pozorností jen u svého dechu. Teď a tady. Nic jiného neexistuje, jen váš dech.“
    Alfonso byl na meditaci zvyklý, tu a tam ji totiž zkoušel. Překvapilo ho ovšem, že v přítomnosti nových přátel mu šla o dost snadněji, než kdy předtím. Téměř okamžitě přestal vnímat své myšlenky a poslouchal jen svůj dech.
    „Představte si louku a rozkvetlé místečko, na němž se cítíte dobře. Místo, na kterém vnímáte bezpečí, klid a harmonii. Na toto místo si k sobě pozvěte váš strach a dejte mu jakoukoliv podobu. Je úplně jedno, zda bude vypadat jako člověk, démon nebo třeba zvíře. Nechte ho k sobě přijít. Zavolejte si ho právě teď.‘‘
Jen co Země vyřkla poslední slova, každému z meditujících se na louce zjevil jeho vlastní strach.
    Elfína před sebou uviděla draka, který jí celičkou začal omotávat svým silným ocasem, až nakonec nemohla vůbec popadnout dech.
     Albus spatřil svého bratra, který se mu smál a ukazoval mu, jak rychlý oproti němu je.
K Samuelovi zase přišel námořník s nožem a chystal se mu uřezat ploutve.
Augusto se setkal se svým otcem, ovšem v jiné, mnohem ošklivější podobě.
Poslední z nich, Alfons, měl co dočinění se skupinkou dětí, který se mu ošklivě posmívaly.
     „Uvědom si své srdce a nalaď se na něj. Tvá láska je tu s tebou i přesto, že čelíš svému strachu a díváš se mu do očí. Díky svému srdci jsi napojen na čistý, nekonečný zdroj lásky, klidu a harmonie. Uvědom si ho právě teď.“
    V tu chvíli se všech roztřesená energie uklidnila a jako zázrakem před svými strachy stáli s mnohem větším klidem.
    „Nyní poděkujte svému strachu, že vás vyslyšel a přišel až k vám. Poté mu položte otázku, proč vás vlastně navštívil a co přesně potřebuje.“
     Alfonso byl velmi překvapený, že může se svým strachem hovořit, nikdy dříve ho něco takového ani nenapadlo. Pokaždé před ním hned utíkal. Když se zeptal dětí, co má udělat proto, aby se mu nesmály, odpovídaly mu: „Buď více sebejistý, miluj se a najdi oporu sám v sobě. Pak se ti přestaneme smát.“
   Samuel byl naprosto v šoku, když jeho noční můra promluvila klidným hlasem: „Samueli, prosím tě o odpouštění. Odpusť mi a nech mě odejít.“
      Elfíin drak náhle zkrotl, a posadil se před ní: „Potřebuji, aby ses naučila dýchat, tvůj dech je příliš mělký.“
     Albus zastavil svého bratra a zadíval se mu do očí. Ten mu řekl jen: „Bratře, přijmi se takový, jaký jsi. Přestaň se s někým srovnávat a buď sám sebou.“
    Augustův otec se k němu posadil, sklesle k němu sklonil hlavu a slabým hláskem zašeptal: „Prosím tě, synu, zbav mně mého prokletí. Odpusť mi, prosím. Choval jsem se tak, jako se ke mně choval můj otec. Vyléval jsem si na tobě své těžké dětství, neuměl jsem jinak.“
    „Každý strach v sobě ukrývá určité poselství. Dar, který nám v životě může hodně pomoci a my, v klidu a láskyplném prostoru, můžeme toto poselství objevit. Je pouze na vás, jak k němu přistoupíte a jak s ním naložíte. Pokud svůj strach neuzdravíte, bude se vás držet i nadále“, poučila ostatní Terra, Matka Země.
     Pak pokračovala: „Konečně můžete poděkovat svým strachům, obejmout je a představit si, že jim dáváte to, co potřebují. Tuto představu pak přeneste do reality a následujte ji. Život vám ukáže nástroje, díky kterým vše zvládnete. Jen příliš nepospíchejte a buďte na sebe stále laskaví.“
     Tak se každý smířil se svým největším strašákem. Akt setkání byl velice hluboký, léčivý a transformační a už jen díky této meditaci se v každém z nich hodně změnilo. Jak se postupně probouzeli z meditace, jejich tváře se rozzařovaly úsměvy a všichni jednohlasně a od srdce Zemi děkovali.
      Nějakou dobu ještě všichni zůstali sedět, povídali si a společně sdíleli své zkušenosti a prožitky.
Alfonso s Augustem si z tohoto setkání odnesli opravdu mnoho a při loučení jim dokonce ukápla slzička. To byla známka toho, že se v jejich životě odehrálo něco opravdu výjimečného. Něco, co je to zavedlo na novou, lepší cestu.